Vtiskl mi polibek na krk, jeho rty byly na mé kůži hřejivé. To gesto bylo spíše něžné než vášnivé, spíše útěšné než panovačné.

"Mohu s tebou strávit ráno? Jen s tebou, moje krásná a sladká Selah. Žádná magie, žádný trénink, žádné povinnosti. Jen my dva."

Ten požadavek byl tak prostý, tak lidský, až mě z toho zabolelo na hrudi. Kdy se komukoli z nás naposledy poštěstilo prostě jen tak existovat sp