Kaelen:

Bylo hluboce bolestivé jen sedět nebo i mluvit. Jediné, co jsem chtěl, bylo proměnit se a nechat svého vlka, ať mě vyléčí. Ale to se nedělo a do jisté míry to bylo znepokojující.

Pozoroval jsem, jak se její pohled upírá na mou tvář, v očích se jí hromadily slzy. Nevěděl jsem, jak na její obavy zareagovat. Možná se bála, že náš syn ráno zahlédne její úzkost a vyděsí se? Nebo snad, že by náš