Pohled Sylvie.

Opřela jsem se do svého měkkého koženého křesla, světlo z telefonu ozařovalo jinak potemnělou místnost. Prsty mi rytmicky bubnovaly do opěrky, zatímco na obrazovce běžely zrnité živé záběry ze skladiště. Vivienne, rozcuchaná a viditelně otřesená, seděla na té špinavé židli, tvář smáčenou slzami, vzdor vrytý do každé linie jejího těla. Kamera měla dokonalý úhel a zachycovala každý ok