Viviennin pohled.

To čekání bylo mučivé.

Seděla jsem na studené nemocniční chodbě, prsty pevně propletené s Donovými, a minuty se vlekly, každá z nich mi připadala jako hodina. Vzdálené zvuky nemocnice, tiché hučení přístrojů a šoupání nohou sester, které kolem nás procházely, nedokázaly utišit neutichající bouři v mé hrudi. Don mi občas stiskl ruku, beze slov mi tak připomínal, že je tady, pevný