Pohled Vivienne.

Zírala jsem na něj, a připadalo mi to jako celá věčnost, slova mi proplouvala myslí, aniž by se v ní udržela. Declan tam stál, vysoký, sálalo z něj sebevědomí, a přesto měl v pohledu intenzitu, která mě zneklidňovala. Nebyla to ta místnost, co mě dusilo – byl to on.

„Proč to ticho?“ zeptal se nakonec plynulým hlasem a koutky úst mu cukaly do slabého úsměvu.

Zamrkala jsem a probral