Vůně palačinek je to první, co mě vytáhne ze spánku. Ne budík, ne vrzání podlahových prken, kdepak, palačinky a smích. Hodně smíchu. Když otevřu oči, sluneční světlo měkce proniká skrz závěsy a maluje zlato na povlečení. Z kuchyně se rozléhá zvuk Mateova hihňání. Ozve se rachot talířů, něco žuchne a pak je slyšet Ronanův hlas, hluboký, trpělivý a předstírající, že se nesměje.

„Kámo, neházíme s nim