POHLED SORENA

Zmrazeně stojím před zdobeným zrcadlem a plíce se mi snaží nabrat vzduch přes svíravý střih na míru šitého, černočerného obleku. Bohatá látka se mi lepí na kůži, je těžká a omezující. Připadá mi to spíš jako saténové polstrování rakve než jako svatební oblek, uvězňující mě v realitě, kterou jsem si nikdy nevybral. Pach čerstvě přeorané hřbitovní hlíny mi stále přetrvává v hrdle. Hrob mé sestry byl sotva zasypán, vlhká hlína si stále sedá na její bezchybnou rakev, a já jsem tu vystavován na odiv jako její náhrada.

Ve zpocené dlani svírám těžký, studený zlatý prsten. Složitý kovový kroužek se mi zarývá do kůže, když zatnu pěst tak pevně, až mi zbělí klouby. Byla to Anya, kdo si měl dnes brát Bastiana. To ona měla stát v bílých šatech, usmívat se a hledět vstříc zářivé budoucnosti. Místo toho odpočívá její tělo v mrznoucí zemi a mě násilím ženou, abych zaujal její místo v této bdělé noční můře.

Těžké dřevěné dveře se za mnou rozletí a panty zaskřípou ve sterilním tichu šatny. Vejde můj otec. Jeho držení těla je tuhé, jeho chování je nerušené a věcné. Upravuje si naškrobené manžety a k tomuto temnému dni přistupuje spíše jako k firemní transakci s vysokými sázkami než jako ke zničení života svého zbývajícího dítěte.

„Dochází nám čas,“ řekne. Jeho hlas je vyrovnaný a plochý, zbavený i té nejmenší špetky empatie.

Dívám se na jeho odraz ve skle. Ten muž vypadá bezchybně, nedotčený pohřbem, kterého jsme se zúčastnili před pár hodinami.

„A co když to odmítnu?“ zeptám se. Můj hlas je tichý, a přece v sobě nese tu obrovskou, drtivou tíhu mé hrůzy.

Nepovzdechne si. Nekřičí. Dokonce se ani nezamračí. Prostě jen zkrátí vzdálenost mezi námi a jeho kožené boty těžce zaduní na prknech z tvrdého dřeva. Zastaví se přímo za mnou a položí mi na rameno pevnou, nevyhnutelnou ruku. Jeho tlusté prsty se zaryjí do drahé látky mého obleku, tichá výhrůžka převlečená za otcovský kontakt.

„Pak nejsi synem, kterého jsem vychoval.“

Ta psychologická manipulace zasáhne svůj cíl se smrtící přesností. Je to vypočítaný úder, který mi má připomenout neviditelné řetězy poutající má zápěstí k této rodině. Zkličující pravdu znám. Z této pasti se nedá odejít, aniž bych zničil svou pokrevní linii. Mafie neodpouští porušené smlouvy a otec by mě s radostí předhodil vlkům, aby zachránil své zločinecké impérium.

Polknu hořkou pachuť porážky. Spustím pohled ze zrcadla, vsunu těžký prsten do kapsy a vyvleču se z jeho sevření. Následuji ho ven na chodbu.

Matka na nás čeká v potemnělé chodbě, připravená mě doprovodit. Je zahalená v tmavých, slavnostních šatech, které jí volně visí z hubnoucí postavy. Kráčí vedle mě v tichu podobném duchovi. Když se podívám do její bledé tváře, oči má skleněné, zarudlé a rozostřené. Je příliš ztracená ve svém vlastním zničujícím zármutku nad Anyou, než aby mi nabídla jediné slovo útěchy. Pohybujeme se dlouhými, ozvěnou znějícími chodbami jako odsouzenci kráčející na šibenici, každý krok mě vzdaluje od svobody.

Na konci sídla na nás čeká honosný svatební sál. Když překročím práh, polije mě ostrý chlad. Ta jeskynní místnost působí agresivně a neosobně. Je pečlivě naaranžovaná, zbavená jakéhokoli tepla nebo radosti. Dokonalá květinová aranžmá a ostré, geometrické linie posezení způsobují, že to vypadá spíše jako zasedací místnost připravená na nepřátelské převzetí podniku než na svazek z lásky.

Prostor je nabitý mumlajícími hosty. Jsou to žraloci v drahých oblecích, rivalští mafiánští bossové a bezohledná smetánka. Jejich vypočítavé oči sledují mé pohyby a hodnotí náhlý přesun moci. Nikoho z nich nezajímá, že u oltáře stojím já místo mé krásné sestry. Záleží jim jen na tom, aby zaschl inkoust na smlouvě.

Zaujmu své místo vpředu a matka bez jediného ohlédnutí splyne s první řadou. Tlumené štěbetání v místnosti utichne. Masivní dvoukřídlé dveře na samém konci uličky se rozletí dokořán.

Vstoupí Bastian.

Je bezchybný. Má na sobě ostrý, půlnočně modrý oblek, který obepíná jeho široká ramena a úzký pas. Pohybuje se uličkou s predátorskou elegancí a vyzařuje nedotknutelnou, nebezpečnou auru, která v místnosti umlčí zbývající mumlání. Neprotestoval proti náhlé změně uspořádání. Nepožádal o čas, aby mohl oplakat svou mrtvou snoubenku. Pro něj, přesně jako pro mého otce, záleží jen na dohodě a přežití našich mocných rodin.

Zastaví se vedle mě u oltáře. Když se naše oči konečně střetnou, proběhne mezi námi chladné, tiché porozumění. Ani jeden z nás neměl v tomhle podvodu slovo. Ani jeden z nás tu nechce stát.

Kněz začne mluvit. Jeho hučící slova zní jako vzdálený mumraj pod vodou. Zírám přímo před sebe, tep mi duní v uších a přehlušuje náboženský text, který má spojit dvě duše. Je to přetvářka. Divadelní představení pro dravce sledující nás z lavic.

Pak přijde ta obávaná, poslední otázka.

„Béřete si vy, Sorene Vane, zde přítomného Bastiana za svého právoplatného manžela?“

Srdce mi buší do žeber jako chycený pták. V krku se mi zvedá silné nutkání křičet. Chci strhnout tu dokonalou květinovou výzdobu, rozbít vitrážová okna, utéct do noci a nikdy se neohlédnout. Na jednu trýznivou vteřinu zaváhám.

Koutkem oka zachytím ze zadní části místnosti otcův nemilosrdný, ostříží pohled. Jeho výraz slibuje naprostou zkázu, pokud promluvím nevhodně.

Polknu stoupající žluč, sevřu švy u svých kalhot a donutím se promluvit.

„Ano.“

Ta slova zpečetí můj osud. Kněz přikývne a přechází k další fázi transakce. Je čas na výměnu prstenů.

Sáhnu do kapsy, prsty zavadím o chladný kovový kroužek. Když ho vytáhnu, ruce se mi třesou. Znovu zaváhám, bojuji s nutkáním zahodit ten zlatý prsten na leštěnou mramorovou podlahu a odejít. Ticho se natahuje, husté a dusivé, ovíjí se mi kolem krku.

Donutím svou ruku k pohybu vpřed. Silou nasunu kroužek na Bastianovu velkou, teplou ruku. Ostrý kontrast mezi teplotou jeho těla a mou mrznoucí kůží ve mně vyvolá vnitřní cuknutí, ale dokončím svůj úkol.

Bastian mi to gesto oplatí. Vezme mou levou ruku do své. Jeho stisk je pevný, pohyby má přesné a neústupné, když mi navlékne stejný prsten na prst. Připadá mi to, jako by se zabouchly těžké okovy. Jeho temné oči krátce pohlédnou do mých. Hledám v nich špetku empatie, náznak zdráhání, ale jsou bez emocí. Není v nich žádné teplo.

„Nyní se můžete políbit.“

Knězův pokyn visí ve vzduchu, poslední hřebík do rakve.

Dech se mi zadrhne v hrudi. Na zlomek vteřiny se zdá, že Bastianova neproniknutelná maska praskne. Zoufalá, pošetilá část mého já doufá, že by nakonec mohl říct ne. Doufám, že by mohl odmítnout políbit jiného muže před tímto krvežíznivým davem.

Ale on to neudělá.

Udělá krok vpřed a zruší tak tu nepatrnou mezeru mezi námi. Jeho velké ruce se zvednou, mozolnaté dlaně mi pevně lemují čelist a tvář. Než se stihnu odvrátit, jeho rty se setkají s mými.

Ten kontakt je krátký. Je šokujícím způsobem chladný a stroze formální. Není v tom žádná vášeň, žádný zdlouhavý dotek. Jen tělo tisknoucí se k tělu, aby se uspokojily požadavky zvrácených tradic mafie.

Je to hotovo.

Jsem legálně spoután s mužem, kterého sotva znám. Patřím nelítostnému mafiánskému bossovi, který mě nikdy nebude milovat.

Jakmile se polibek přeruší, dav hostů začne tleskat v dutém, zdvořilém rytmu. Ten zvuk se odráží od vysokého stropu jako déšť dopadající na plechovou střechu. Venku v publiku otec spokojeně a souhlasně přikyvuje. Jeho impérium je v bezpečí.

Bastian ustoupí dozadu a znovu mezi nás vloží fyzickou vzdálenost. Má na sobě ten samý nečitelný, stoický výraz a upravuje si sako, jako by z něj oprašoval prach.

Stojím sám u oltáře vedle svého nového manžela. Pohltí mě hluboká prázdnota a vysaje mi ze žil poslední zbytky boje. Potlesk pokračuje a maskuje zvuk mého vlastního vnitřního kolapsu. Hlavou mi zní jedna děsivá myšlenka, hlasitě a jasně přes hluk tleskající místnosti:

V celém svém životě jsem se nikdy necítil víc izolovaný a sám.