Jakmile se Bastian usadil na sedadle řidiče, naklonil jsem se, políbil ho na tvář a ucítil, jak mi o rty lehce zavadilo jeho strniště.

„Miluju tě…“ zamumlal jsem mu do kůže tiše a drsně.

„Taky tě miluju,“ odpověděl, jeho hluboký hlas byl pevný a oči upřené na cestu před námi.

„Vezmi si mě…“

Ušklíbl se, s tím nebezpečným rýsem kolem úst. „Nejdřív pojedeme domů.“

„Ne, už nemůžu čekat dál.“

„Sorene,