Valerio Marchesi kráčel sebevědomě chodbou sídla. Když otevřel dveře do pracovny, stanul tváří v tvář svému strýci, který seděl za jeho stolem a telefonoval. Jejich pohledy se střetly a vzduch na krátký okamžik zhoustl napětím. Když se k němu synovec přiblížil, Renato položil telefon zpět na místo.

„Á, strýčku Renato, vždycky zabíráš moje místo. Nikdy si nenecháš ujít příležitost, viď? Doufám, že