Arthur stál bez pohnutí uprostřed pokoje a naslouchal Nořiným rázným krokům rozléhajícím se chodbou, dokud se dveře ložnice s bouchnutím nezavřely. Cítil na ramenou tíhu viny; věděl, že ztratil kontrolu nad situací a nechal se přemoci vlastním hněvem a nedůvěrou. Chápal, že v konečném důsledku je to on, kdo nese za tuto roztržku s Norou odpovědnost.

V mysli se mu však jako hrozivý stín rýsovala po