Valeriin pohled

Dnes ráno jsem se probudila s takovým pocitem slabosti, s tou slabostí, která vám proniká do morku kostí a drží se vás na kůži, ať se jí snažíte zbavit sebevíc. Moje ruka instinktivně sklouzla na břicho, což bylo něžné ochranné gesto, které jsem si nevědomky vypěstovala za posledních pět měsíců.

„Už pět měsíců,“ zašeptala jsem si pro sebe a ta slova mi splynula ze rtů s povzdechem.