Z pohledu Valerie

Vím, že sem nepatřím.

Řekla jsem mu to, a můj hlas se snažil zůstat klidný, i když se mi pod kůží plazil strach jako ostré jehly. Tlapky jsem měla stále zabořené do měkké hlíny, má vlčí podoba se lehce chvěla, zatímco jsem hleděla do očí cizinci, Alfovi, kterého jsem neznala.

„Ptal jsem se, co tu děláš,“ zopakoval pevným hlasem. Jeho vysoká postava stála jen pár centimetrů ode mě