Pohled Valerie

Povzdechla jsem si, opřela se o jídelní stůl a sledovala, jak mé děti jedí.

Jejich malé ručičky se dychtivě natahovaly po jídle a místnost naplňoval jejich nevinný smích.

Na okamžik, na jeden křehký, pomíjivý okamžik, jsem si dovolila zapomenout na všechno ostatní. Na hrozby, na strach, na tu neustálou hrůzu, která se mě držela jako druhá kůže.

Krmila jsem je pomalu, trpělivě a dbal