*Lyra*

Křik neustává. A já už ani nevím, jestli je můj, nebo někoho jiného.

Stala jsem se tak nějak imunní vůči bolesti... vůči hladu... vůči všemu.

Mysl jsem měla zastřenou, a občas jsem přistihla sama sebe, jak volám Kaelena, většinou však Rowana. Když neodpovídali, volala jsem místo nich tátu.

Nikdo nepřišel.

Už to bylo dávno, co jsem přestala počítat dny. Přestala jsem po pátém dni, když jsem