*Lyra*

První světlo úsvitu se proplížilo okny, bledé a měkké, v kontrastu s tou tíhou, která mi svírala hruď. Dům se zdál až nemožně tichý bez Nolanova tichého blabotání a smíchu, které by se rozléhaly chodbami. Už teď mi chyběl a každá část mého já prahla po tom, abych ho mohla znovu držet v náručí, ale poslat ho pryč byl jediný způsob, jak ho udržet v bezpečí. To jsem věděla. A přesto mě prázdno