**Lyra**

Svět se třpytil stříbrným světlem a vzduch jemně hučel, jako by sám měsíc dýchal.

Stála jsem uprostřed mýtiny a mé bosé nohy se nořily do měkké, orosené trávy. Všechno působilo… živě. Listy se chvěly, ale ne ze strachu, nýbrž z úcty. Hvězdy nad hlavou hořely jasněji a jejich záře vrhala po obloze vlnky.

Tohle místo jsem znala.

Tady to vždycky začínalo.

A vždycky končilo.

O kůži se mi otře