ALFA GARRICK.

Bez dalšího váhání jsem spěchal ven ze své komnaty k bráně sídla. Hrála tam ohlušující hudba a od kopyt pádících koní se zvedal prach. Kolem poletovaly barevné konfety a třpytky jako démon z mé spánkové paralýzy, stejně jako dunění bubnů, které nebylo nepodobné mé bolesti hlavy.

Kdo jiný by si potrpěl na takhle okázalý příjezd než Valerius — Biančin otec? Jak jsem tam stál a sledoval