„Kdybych Arturův dar přijala, stala by se ze mě prodejkyně kostní dřeně, ne dárkyně. A to já nechci,“ řekla Hazel vážně.

Tristan pochopil, jak to myslí, a usmál se. „Chápu. Později si o tom s dědečkem promluvím.“

„Dobře. Vyřiď prosím Arturovi, že si jeho laskavosti vážím. Opravdu.“ Hazel se usmála a přikývla.

Když dojedli a dopili, společně na terase uklidili, šli se osprchovat a spát.

Tristan lež