„Pojďme do tvého pokoje. Pomůžu ti ten lék nanést,“ řekl Kaelen.

Clařina tvář v okamžiku zrudla, ruměnec se jí rozlil až po uši.

Promluvila klidně a snažila se zachovat chladnou hlavu. „To není nutné. Zvládnu to sama. Už je pozdě. Měl bys jet domů a odpočinout si.“

„Fakt si myslíš, že bych odjel, když už jsem přijel tak pozdě?“ zeptal se Kaelen, zatímco jeho hlas klesl k tichému šepotu.

Záměrně zt