Klára najednou otočila hlavu a podívala se ke vchodu, jako by cítila, že na ni zírají něčí oči, plné smutku. Z nějakého důvodu si představovala, že ty oči jsou zelené, krásné jako nefrit, jako jantar.

Ale vchod byl prázdný, nebylo tam vůbec nic.

V srdci najednou pocítila prázdnotu. Zasmála se sama sobě s jistým sebevýsměchem, že pořád něco očekává. Neměla by na takové chamtivé touhy myslet, ani by