Z Tristanova jasného a příjemného hlasu jsem na vteřinu ztuhla. Jeho usmívající se oči už mé malé divadýlko prokoukly.

Provinile jsem zaprotestovala: „Ne, na nic takového jsem nemyslela.“

Tristan si jen tiše, téměř posměšně odfrkl. „Je pro tebe tak těžké říct pravdu? Opravdu tě musím usvědčit, než to přiznáš?“

Cítila jsem, jak mi tváře hoří v rozpacích. Opravdu jsem ho neměla podceňovat.

„Ehm...“