Declanova pohledná tvář ztuhla, jako by mu právě někdo vlepil facku. Pak se kousl do rtu. "Ty chceš, aby on byl tvůj záložní plán?"

Nadechla jsem se a přikývla. "Proč by jím nemohl být?"

Barva se z Declanovy tváře vytrácela kousek po kousku. Moc dobře jsem věděla, jaké to je být ten opuštěný – bolelo to jako čert.

"Opravdu?" Declanovy oči ztemněly. Po dlouhém, těžkém tichu ke mně konečně vzhlédl.