Po dvou hodinách na kapačkách bylo konečně po všem. Přitiskla jsem si ruku na místo po jehle a tupě zírala před sebe.

Declan přišel s mými léky a tiše řekl: „Pojďme. Vrátíme se.“

Vstala jsem a cítila chlad až do morku kostí. Kabát, co jsem měla na sobě, mě vůbec nehřál.

Vtom mi někdo jemně přehodil přes ramena trenčkot. Na vteřinu jsem ztuhla a pohlédla na Declana.

„Jen si ho vezmi. Nestěžuj si,“