Všechno, co se týkalo rodiny Kensingtonových, pro mě bylo jako noční můra.

„Nezlobte se, pane Kensingtone, mám zrovna dost napilno...“ řekla jsem.

„Sereno, omlouvám se,“ pronesl Alistair kajícně. „Po Novém roce odjíždím ze země. Pokud mě nechceš vidět, možná už se nikdy nepotkáme.“

Na okamžik jsem zaváhala, pak jsem tiše odpověděla: „Děkuji vám za všechnu pomoc, pane Kensingtone.“

Alistairův hlas