V Rowanově tváři se mihl nevěřícný údiv, vztek a zklamání. Oči se mu zalily krví, když náhle vystřelil ze sedadla. „Půjdu si to s ní vyřídit.“

Natáhla jsem ruku a stáhla ho zpátky na místo. „Nedělej ukvapenosti. Prostě se uklidni.“

„Nemůžu se uklidnit! Copak jsem se k ní nechoval hezky? Kdybych měl deset babek, devět bych dal jí. Proč by mi tohle dělala?“ Rowanův hlas se zlomil zoufalstvím, jak na