Připadala jsem si jen jako pěšák ve hře nějakého boháče. Otočila jsem se a vrhla na Alistaira naoko podrážděný pohled, ale on si jen přiložil prst k ústům a sledoval mě s pobaveným, vševědoucím úsměvem.

Nahoře jsem se pohodlně usadila a zanedlouho mi někdo z personálu přinesl snídani.

Během jídla jsem na telefonu vyřizovala pracovní e-maily a úkoly do školy.

Když jsem měla všechno hotové, zavolala