Opravdu jsem Declana neměla popichovat – jen to pak vypadá, že mi na něm až příliš záleží.

Když se na mě podíval tím nečitelným pohledem a snažil se pochopit, kam tím mířím, nasadila jsem vážnou tvář. „Tak dobrá, už toho nechme. Prostě už jdi.“

Declan vstal a zlehka zaťukal prsty o stůl. „Nepotřebuju, aby mi někdo říkal, jak mám žít. Můj život je můj, a jestli vydělám jmění, nebo ne, o to vůbec ne