Alistairova ohleduplnost byla nevtíravá, jako jarní déšť – tiše a jemně sytila mou duši.

Fotografie jsem si uložila.

Ten večer jsem po vyučování vyzvedla Hazel a vzala ji k sobě domů. Sama jsem pro ni uvařila večeři.

Byla zrovna ve věku, kdy prudce rostla, a stravovat se neustále po restauracích pro ni zkrátka nebylo dobré. ‚Kdykoli budu mít čas, měla bych jí raději vařit doma,‘ pomyslela jsem si.