Zian přikývl a v jeho tmavých očích zajiskřilo. „Alaricu, řekni, co máme dělat. Teď poslouchám tvé rozkazy a všichni půjdou za tebou.“

Na Alaricově tváři se objevil úsměv. „To abych ti byl vážně vděčný, že jsi mě přišel vytáhnout.“

Zian se také usmál a poklepal na sklo. S pobaveným úšklebkem mu připomněl: „Nejdřív se ale musíš dostat ven.“

Bylo nad slunce jasné, že v tom mají prsty Copelandovi, je