Když se Alaric vrátil, Valerie k němu seděla zády, jako by ještě trucovala.

Muž se lehce pousmál, tiše k ní přistoupil a přitiskl se k jejím zádům. Ztišeným hlasem jí zašeptal do ucha: „Co to děláš? Pořád se ještě zlobíš?“

Horký dech jeho slov ji v uších příjemně zastudil a zašimral. Neklidně se v jeho náručí zavrtěla a polohlasně pronesla: „Je strašné horko.“

Alaric nakrčil obočí a pohlédl na ni.