Vládlo až nepřirozené ticho — žádný cvrkot hmyzu, žádné kroky stráží, které obvykle hlídkovaly venku.

Jako by celý svět oněměl. Z těžkých mračen nahoře dýchala hrozba a v tom nehybném klidu byl zvuk spadaného listí, snášejícího se k zemi, až příliš zřetelný.

Albertovy smysly byly v nejvyšší pohotovosti. Zarazil se na prahu a zavolal do chodby: „Haló? Je tam někdo?“

Žádná odpověď.

‚Zatraceně,‘ pomy