Sloane ukončila hovor s Donovanem a nechala telefon těžce klesnout do klína. Večerní vánek prolétající parkem teď působil kousavě a odpovídal mrazu, který se jí rychle usazoval v žilách. Ještě před dvěma týdny, když ji rodina Kensingtonových poprvé vypátrala, jejich nabídku rezolutně odmítla. Pravidla starých bohatých rodů byla nechvalně známá svou rigidností: pokud by se vrátila ke své biologické rodině, musela by přistoupit na jejich podmínky. To znamenalo přestěhovat se do Aldenridge a podvolit se dohodnutému sňatku ve vteřině, kdy by byl její rozvod uzavřen.

Tehdy, hluboce zamilovaná a neochvějně loajální, odmítla opustit svůj život ve Faircliffu. Zahodila své obrovské dědictví i nekonečné jmění kvůli Garrisonu Prescottovi.

Jaká to byla naprostá, naivní hlupačka.

Telefon jí v klíně zabzučel. Donovan poslal vizitku s kontaktem, jak slíbil.

*Evander Montgomery.*

Sloane na to jméno chvíli zírala, než na něj klepla a přidala si ho v aplikaci pro šifrované zprávy. Upozornění na přijetí cinklo téměř okamžitě.

Psala pevnými, rozvážnými palci a nedovolila, aby se jí třásly ruce. *Pane Montgomery, tady Sloane Kensingtonová. Mám tu ve Faircliffu ještě pár nedořešených záležitostí. Jakmile se vše vyřídí, jsem připravena přesídlit do Aldenridge a pokračovat podle dohody o sňatku.*

Odmlčela se a sledovala blikající kurzor, než přidala druhou zprávu. *Nicméně doufám, že během následujícího měsíce, bez ohledu na to, jaké zprávy, zvěsti nebo skandály se o mně z Faircliffu vyrojí, je nebudete brát příliš vážně.*

O několik vteřin později se na displeji objevila odpověď. *Rozumím. Dejte mi vědět, pokud budete cokoliv potřebovat.*

Stručné. Strohé. Efektivní. Vzhledem k tomu, jak ji Donovan varoval před Evanderovou nemilosrdnou pověstí, Sloane plně očekávala odpor nebo všetečné otázky. Jeho snadný, bezvýhradný souhlas ji zaskočil, ale nepřemýšlela nad tím. Ať je klidně chladný; takhle jí to vyhovovalo víc.

Pět let. Obětovala rodině Prescottových pět let svého mládí, svého potu a své duše. Spravovala jejich domácnost a pozvedla jejich firemní prestiž. Teď, když jí spadla páska z očí, nehodlala si jen sbalit kufry a potichu odejít.

Chtěli si hrát na rodinku? Tak ona jim ten dům spálí na popel.

Obrazovka se znovu rozsvítila. Zářivě zablikalo Garrisonovo jméno, doprovázené fotkou, jak se směje, kterou pořídila na jejich druhé výročí. Žaludek se jí prudce sevřel.

Zvedla to a donutila se udržet hlas naprosto vyrovnaný. "Prosím?"

"Zlato, říkalas, že jsi přistála ve Faircliffu," linul se z reproduktoru Garrisonův sytý hlas, podbarvený tou známou, až nechutnou vřelostí. "Kdepak teď jsi?"

Než stihla vymyslet odpověď, prorazil hluk v pozadí vysoký, nadšený hlásek.

"Tati, nemluv s tou zlou paní! Pojď si hrát s Leem!"

Sloane ztuhla. Vzduch v plicích se jí proměnil v led.

"Garrisone, podívej na něj," nesl se linkou Chloein zpěvný, hravý a intimní hlas. "Jezdíš za ním každý měsíc, a on se pořád chová, jako bys byl pryč celé roky."

Každý měsíc. Ty neustálé, naléhavé služební cesty, o kterých Garrison tvrdil, že na ně musí kvůli firmě jezdit.

Sloane pevně sevřela okraj dřevěné lavičky. Před několika měsíci Garrison nařídil svému asistentovi, aby objednal dřevěné puzzle na míru. *Všechno nejlepší ke 4. narozeninám, Leo.* Tvrdil tehdy, že je to obyčejný dárek pro syna jednoho z klientů.

Leovi byly čtyři. Chloe bylo třiadvacet. Neuplynulo ani dvanáct měsíců od chvíle, kdy si rodina Delaneyových vzala Chloe zpátky a donutila ji odejít z Faircliffu, a už roztáhla nohy a porodila Garrisonovi syna. Přímo uprostřed prvního roku manželství Garrisona a Sloane.

Sloane nasadila nenucený, lehký tón, jako by se jí svět právě nezhroutil pod nohama. "To bylo dítě, co jsem právě slyšela?"

Ticho se protáhlo na dlouhou, těžkou vteřinu. "Jo," odpověděl nakonec Garrison a hlas se mu stáhl potlačovanou panikou. "Chloe je zpátky ve městě. Přivezla s sebou syna. Blíží se máminy narozeniny a Chloe nebyla ve Faircliffu už roky, tak to chtěla oslavit."

Jak fascinující, ubohá lež. Harrison Prescott v podstatě před lety Chloe zakázal, aby se mohla volně vracet. A teď si tu nakráčela zpátky pod záminkou oslavy narozenin.

Sloane obalila svůj hlas hraným, nevinným překvapením. "Chloe je vdaná? A má dítě? Je jí teprve třiadvacet, Garrisone. To dítě znělo podstatně starší než batole. To na ni rodina Delaneyových nedávala pozor? Využil jí nějaký budižkničemu –"

"Takhle to u Chloe není," odsekl Garrison ostře. Okamžitě se zarazil a zjemnil tón do své obvyklé klidné polohy. "Všechno ti vysvětlím později. Musíš být po letu vyčerpaná. Chceš, abych tě vyzvedl?"

Tak intenzivně ohleduplný. Dokonalý, pozorný manžel. Ten samý muž, který pět let skrýval celou tajnou rodinu a přitom jí podával antikoncepční pilulky maskované jako vitamíny.

"Vezmu si taxík," řekla Sloane chladně a ukončila hovor, než stihl vydat sebemenší hlásku.

Než taxík projel tyčícími se tepanými branami sídla Prescottových, úplně se setmělo. Sloane zaplatila řidiči a vystoupila, štěrk jí měkce zakřupal pod značkovými podpatky. Vystoupala po širokém vstupním schodišti. Masivní mahagonové vchodové dveře byly pootevřené a propouštěly na verandu proužek zlatavého světla.

Sloane dveře hned nerozrazila. Neslyšně vklouzla do velké vstupní haly.

Z přilehlého obývacího pokoje se po mramorové chodbě rozléhaly hlasy.

"Vždycky jsem říkala, že je to požehnání, že Sloane nikdy neotěhotněla," zazněl Eleanorin aristokratický hlas odkapávající naprostým opovržením. "Jakou podřadnou genetiku by asi pouliční sirotek předal našemu rodu? Podívejte na našeho malého Lea. Je bystrý jako břitva."

Sloane se zastavila jako přimražená. Její ruka zůstala viset nad okrajem konzolového stolku v chodbě.

Garrison se uchechtl, znělo to tiše a uvolněně. "Když se Chloe vrátila ke své rodině, mysleli jsme si, že Sloane by nám přece jen mohla být k užitku a mít s námi budoucnost. Ale vzhledem ke všemu, co pro mě a pro tuhle rodinu udělala, jsme se s Chloe dohodli, že s ní nebudeme zacházet špatně, až přijde čas."

Zněl tak velkoryse. Tak šlechetně. Král házející zbytky věrnému psu.

"Dělej si s ní, co chceš," mávla Eleanor nad poznámkou odmítavě rukou. "Jen se ujisti, že nikdy neošidíš Lea a Chloe. Oni jsou prioritou."

Jak tak Sloane stála ve stínech, cítila, jak jí praskají poslední zbývající nitky oddanosti.

Eleanor to věděla. Samozřejmě, ta stará matriarcha věděla úplně všechno. Podle státních zákonů Faircliffu potřebovaly osoby mladší jednadvaceti let k uzavření sňatku souhlas rodičů. Eleanor musela před lety ty papíry pro tajné manželství Garrisona a Chloe podepsat osobně.

Pět mučivých let se Eleanor dívala, jak se Sloane může přetrhnout, jen aby se jí zavděčila. Sloane se naučila hrát klasickou hudbu na klavír, pamatovala si seznamy ročníkových vín a řídila personál panství – to vše, aby si získala uznání ženy, která ji nikdy nevnímala jako rodinu. Eleanor ji nenáviděla ne proto, že by nebyla dost dobrá; nenáviděla ji, protože místo pro snachu už bylo obsazené. Sloane nebyla nic jiného než vhodný štít ke spravování nepříjemných detailů v Garrisonově životě.

"Mami, prosím tě, nedělej si starosti," vložil se do toho Chloein přeslazený hlas. "Garrison se o mě vždycky tak dobře staral. Bez jeho podpory by moje kariéra nebyla tam, kde je. Upřímně, je jen spravedlivé, že zatímco jsem byla pryč, Sloane tady zastávala ty nudné domácí povinnosti."

"Ale prosím tě," odfrkla si Eleanor. "Není nic ve srovnání s tebou, drahoušku. Tys dala téhle rodině drahocenného vnuka."

Sloane si upravila popruh kabelky. Nasadila klidný, bezstarostný výraz a udělala krok vpřed.

Její podpatek hlasitě cvakl o mramorovou podlahu.

Hospodyně nesoucí podnos s čajem málem upustila porcelánové šálky. "Slečno Kensingtonová! Vy už jste zpátky?"

Hřejivá, radostná atmosféra v obývacím pokoji se v mžiku rozbila na kousky.

Sloane nenuceně prošla klenutými dveřmi, v dokonalém postoji.

Eleanorina tvář se na zlomek vteřiny zkřivila čirou panikou, než se roztáhla do křečovitě napjatého, přehnaně zářivého úsměvu. "Sloane! Ty už jsi doma. Proč tě nikdo neohlásil?"

"Zrovna jsem přijela." Sloanin ledový pohled přelétl přes Eleanor a zastavil se přímo na Chloe. "O čem jste tu všichni tak vášnivě diskutovali?"

Chloe se rychle vzpamatovala. Přitáhla si malého chlapce na klín a na rtech jí pohrával samolibý, vítězný úšklebek. "Maminka zrovna říkala, jak moc zbožňuje, že tu má vnuka. Když už o tom mluvíme, Sloane, s Garrisonem jste manželé už celých pět let. Je nějaký zdravotní důvod, proč se vám ještě nepodařilo pořídit si dítě?"

Vzduch v místnosti dusivě zhoustl. Garrison ztuhl, ale Sloane ani na okamžik nezaváhala.

"Ne všechny na to jdeme tak zhurta, Chloe," pronesla Sloane hlasem odkapávajícím sladkým jedem.

Prošla přímo kolem konferenčního stolku a zamířila rovnou ke Garrisonovi. Bez ptaní mu ovinula ruku kolem bicepsu a fyzicky se vecpala do jeho osobního prostoru. Pevně se do něj zavěsila a přitiskla se k němu s nepopiratelnou, dominantní autoritou právoplatné manželky.

Garrison se pod jejím stiskem napjal, svaly se mu stáhly, ale neodvážil se odtáhnout.

Sloane naklonila hlavu a věnovala Chloe zářivý úsměv. "Ty už jsi vdaná a máš dítě, a my ani nedostali příležitost poslat vám dárek. Garrisone, zlato, to jsi mi opravdu měl říct."

Když malý Leo viděl, jak se tahle cizí ženská tiskne k jeho otci, tvář mu zrudla. Drobné ručičky zatnul v pěst a s nespoutanou nevraživostí na Sloane zíral.

"My tvůj dárek nechceme, ty zlá paní!" zaječel Leo.