V Chloiných očích na okamžik zablesklo uspokojení, než její výraz ještě více zjemněl a rozplynul se v pohled něžné, láskyplné melancholie.

Přitiskla si dítě k sobě a utěšovala ho, její hlas byl jen uklidňující šepot. „Hlupáčku, to samozřejmě ne. Vždycky to bude tvůj tatínek, na věky věků. Jsi jeho vlastní krev – jak by tě někdy mohl nechtít?

„Jde jen o to, že tvůj pradědeček je teď doma. Je hodně