Valerie ztuhla.

Ještě nikdy neslyšela Danea mluvit takovým tónem. Jeho obvyklý hravý sarkasmus byl pryč; pryč byla ta záměrná lhostejnost, kterou nosil jako brnění. To, co zbylo, bylo syrové a téměř zoufalé.

Tato změna ji zaskočila a způsobila, že jí srdce poskočilo v hrudi. Instinktivně odvrátila zrak, pohrávala si s rukama v klíně a nakonec dokázala odpovědět: „Jako můj kamarád... copak nechceš,