„K čemu to směřuje, slečno Lancasterová?“ nadzvedl Donovan obočí.

Sylvia se zabořila do sedadla spolujezdce a pohled stočila z okna ven. V jejím hlase zazněla lehce rozpačitá odměřenost. „Jak to asi zní? Dneska večer jsi můj osobní šofér. Měl bys to brát jako výsadu.“

Donovan se tiše, hrdelně uchechtl.

„Vážně?“ protáhl s poťouchlým podtónem v hlase. „To je zvláštní, jako bych si vzpomínal, že ješt