Iris

Dýchat je náhle nemožný úkol. Ledový vzduch na mýtině mizí a plíce mě pálí touhou po kyslíku, zatímco krví nasáklý sníh pod mými botami začíná připomínat dusivý tekutý písek. Táhne mě dolů do bezedné temné prázdnoty. Stojím jako přimrazená a upřeně zírám na Luciena. Žaludek se mi zvedá ze znechucující vlny zrady, která mi kroutí vnitřnostmi, až je mi fyzicky špatně.

Hlavou mi probleskuje každ