Iris

Muži mě táhnou dolů do útrob kobek smečky. Je to místo, kam nedosáhne světlo. Vzduch je tu vlhký a hnijící. Jako by samotné místo bylo zapomenuto, přesně tak, jak se právě teď cítím já.

Zapomenutá. Odvržená vlastní smečkou a svým druhem.

Strčí mě do malé kamenné cely. Žádná okna. Žádná postel. Jen železné kruhy navrtané do zdi a pach staré krve z minulých padlých nepřátel.

„Na kolena,“ štěkne