Iris

Začíná to šepotem.

Ne hlasem, ne vzpomínkou... jen tichým zachvěním něčeho prastarého a chladného vzadu v mé mysli. Moje tělo spí, ale můj duch je vtažen do snu, který jako sen vůbec nepůsobí.

Tady nejsem sama sebou.

Jsem jen svědek.

Lucien stojí v srdci Dvora Děsu.

Ale už to tam nevypadá tak, jako když jsem tam byla naposledy. Nemělo by to být možné, ale obloha je ještě strašlivější. Zbrázdě