Isla

Znovu mám v ústech mlhu.

Není to skutečné. Vím, že není. Ale plíce mi hoří a nemůžu křičet, a po páteři mi leze něco jako popelavé úponky. Utíkám, myslím. Nebo možná padám. Tělo mě neposlouchá.

A pak hlas—

Ne monstrum. Ne bůh.

Jen Zane.

„Islo.“

Oči mi prudce vystřelí dokořán.

Pod prsty cítím látku a nějakou vůni, kterou nepoznávám.

Ztuhnu.

Něco tu voní po květinách. Drahých květinách. Pohnu r