Roland přikývl. „Je už pozdě. S Vanceovými si promluvím zítra.“

Po Sylviině hezké tváři mihl rychlý úsměv.

Když se všichni konečně odebrali do svých pokojů, rychle propašovala talíř a příbory do synovy ložnice. „Zlato, nezlob se. Nejdřív něco málo sěz. Tvůj otec slíbil, že se zítra poptá sousedů, jestli by neprodali maso. Jakmile nějaké seženeme, nechám Marthu, ať ti podusí vepřové – najíš se dosy