Všichni venku vypadali napůl vyhladověle – kromě Bucka. Mohl být sice hubený, ale ten lesk v jeho tvářích nebylo něco, co by se dalo v hladu předstírat.

Očividně byl takový ten typ hubenosti, co pochází z dobrých genů, ne z vynechávání jídel.

Když se jeho pohled střetl s tím Valeriiným – ostrým, vševidoucím, ze kterého se nedalo nic vyčíst – ucukl, než znovu nasadil tvrdý výraz.

Chladně prohlásil: