V nitru cítila Valerie neklid, její tvář však zůstávala bezvýrazná. Kráčela po Declanově boku, klidná a vyrovnaná, jako by se nic nedělo.

Duncan byl však pravým opakem. V okamžiku, kdy spatřil výjev před sebou, instinktivně o krok ustoupil.

Zatáhl Declana jemně za rukáv, naklonil se k němu a zašeptal: „Dexe, nepřipadá ti to tu vážně děsivé? Možná bychom měli—"

Než to stihl doříct, Valerie otočila