Astrid

Vlezu si na postel vedle Cassiana a on usíná, zatímco mě hladí po srsti. Zdá se, že ho to uklidňuje. Ráda se k němu tulím jako vlčice. Připadá mi to tak správné.

Samozřejmě, s mou vlčicí na povrchu je pro zdravotnický personál trochu těžké dělat svou práci. Pokaždé, když se přiblíží někdo, koho neznám, a dokonce i někteří z těch, které znám, zvednu hlavu a zavrčím.

„Mohla bys toho nechat?“