Astrid

Když jedeme dál, jsem už úplně na dně svých sil, hruď se mi v bolestech těžce zvedá.

V noci se mi zdá, že slyším Cassiana. Natahuji se po něm, ale jeho hlas se pak vytratí do mlhy, která mě drží ve spánku.

‚sever...‘ nepřestává opakovat.

Nerozumím. Ledaže by se mi snažil dát pokyny k hradu, o kterých jsme byli obratně uvedeni v omyl.

Nikomu na cestě nevěříme. Tasha o našem příjezdu musela i