Blair poznala ten plochý, mechanický tón. Zamračila se a smetla si z rukávu smítko prachu. Hlas patřil záhadnému systému, který se vznášel na okraji jejího zorného pole od chvíle, kdy začala její druhá šance na život.

*Úprava,* pomyslela si a to slovo se jí převalovalo v mysli. *Upravila jsem časovou osu? Když teď změním své činy, přetvoří se i minulost?*

Sklonila hlavu, na vteřinu se zamyslela a pak se otočila směrem k nemocnici. V kapse jí ležel svazek bankovek. Neměla v úmyslu si Rhondiny peníze nechat, ale jejich vrácení znamenalo čelit své bývalé rodině. Než se její dech zklidnil a ona vychladla, vynořily se před ní tyčící se nemocniční brány.

Systém znovu cinkl. *[Blair přijíždí do nemocnice. Cody na ni rozrušeně čeká. Prohrál kapesné u hazardních stolů a plánuje to na ni hodit tím, že jí ty peníze zabaví.]*

Blair polilo chladné uvědomění. Není divu, že Cody v jejím minulém životě tak vybuchl vzteky. Když ty peníze ztratila kvůli rváčům, zničila mu šanci ukrást si je pro sebe.

Cody přecházel poblíž vchodu a kopal do uvolněného štěrku. Hlava mu vystřelila vzhůru ve vteřině, kdy Blair prošla branou. Rychlými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a natáhl se, aby ji popadl za zapletený cop. Odtrhl ji stranou, ignoruje mumlající kolemjdoucí.

"Ty malej spratku, myslíš si, jak seš teď drsná?" zvrčel.

Blair přimhouřila oči. Necukla sebou. Otočila se na patě, zatnula pravou pěst a vrazila mu ji tvrdě do břicha. Roky snášení zneužívání a frustrace naplnily její svaly neúprosnou, hutnou silou.

Cody, její adoptivní starší bratr s vymyšleným jménem a odpadní osobností, se složil napůl jako uvařená kreveta. Vzduch opustil jeho plíce v chroptivém sípání. Padl k zemi a svíral si břicho.

Blair stála nad ním a protáčela ramena. Žilami jí projel temný, uspokojivý záchvěv.

"Ty... ty krávo," vyrazil ze sebe Cody a od rtů mu odlétávaly sliny.

Blair stála nehybně a usmála se. "Dávej si pozor na pusu, Cody, nebo se naštvu."

Ranní slunce zachytilo obrysy její tváře a osvětlilo její bledou, jemnou pleť. Oči se jí svraštily do sladkého, jasného oblouku, a přesto zvláštní, hvězdná záře maskovala nekonečnou temnou prázdnotu pod jejím pohledem. Zvedla ruku a rozpustila si cop. Tmavé vlasy jí kaskádovitě spadly na ramena a vlnily se jako mořské řasy v teplém vánku. Volně si je shrnula. Vypadala stejně, ale ta plachá, krčící se dívka ze včerejška zmizela.

Cody zatnul zuby a přinutil se vzhlédnout. Chtěl křičet, ale při pohledu na její připravené pěsti urážku spolkl. Promnul si bolavé břicho. "Klop to. Nehraj si na drsňačku. Jestli to nevykašleš později, jen počkej, jak tě máma s tátou potrestají."

Blair se k němu otočila zády a zamířila k lůžkovému oddělení. "Do toho ti nic není."

Systémový hlas znovu proťal její myšlenky. *[Blair uhodí Codyho. Cody zírá na její záda a prohlíží si její přitažlivou postavu. Oči se mu plní chtíčem. Myslí si: 'Stejně není moje pokrevní sestra. Vychovávali jsme ji celé ty roky, tak proč toho nevyužít?']*

Blair se zastavila jako přimrazená.

"Naval ty prachy!" zařval Cody, povzbuzený jejím zaváháním. "Mámu bolí hlava, jen když se na tebe podívá."

Blair se tiše zasmála. "Vážně? Tak to jsem docela ráda."

Otočila hlavu. Jasný, sladký oblouk jejích očí se zploštil do chladného pohledu, černého a hlubokého jako bezedná propast.

Cody udělal krok vzad, jeho chvástavost se pod tíhou jejího pohledu drolila. "Na co čumíš?"

"Mohla bych tě rovnou zabít," zašeptala Blair. Její hlas v sobě nenesl žádný zápal, jen mrazivý, prázdný slib. Necítila nic než znechucení. "Ale nestojíš mi za to, abych si kvůli tobě špinila ruce."

Odvrátila se a nechala ho zmraženého na chodníku. Cody naprázdno polkl a na krku mu vyrazil studený pot. Teprve když zmizela v dálce, dokázal ze sebe zamumlat chabou kletbu, příliš vyděšený na to, aby udělal jediný krok vpřed.

V polovině cesty k lůžkovému oddělení se Blair zastavila. Po zadní straně krku se jí rozlezl zvláštní pichlavý pocit. Zvedla hlavu a přelétla pohledem tyčící se fasádu nemocnice. Její zrak se zastavil na okně vysoko nahoře.

Sklo bylo pevně zavřené, odráželo ranní mraky a skrývalo všechno uvnitř. Byla příliš hluboko dole, než aby zahlédla siluetu. Její instinkty však křičely, že ji někdo zpoza té tabulky sleduje. Systém mlčel a nenabízel žádné nápovědy k identitě pozorovatele.

Zůstala stát na místě tři vteřiny, než obrátila pohled vpřed a bez spěchu vešla do budovy.

Vysoko nahoře se tónované okno v onom konkrétním patře pomalu posunulo. Muž se naklonil vpřed. Jeho tvář se vyznačovala ostrými, přísnými rysy a vyzařovala zastrašující auru, která přirozeně udržovala ostatní v odstupu.

"To je ta holka od Vanceových?" zeptal se Gideon a jeho hluboký hlas se rozlehl místností.

"Ano," odpověděl Colin, který stál v pozoru. "Říká se, že je líná. V porovnání s dědičkou Vanceových je to jako nebe a dudy."

Gideon zhluboka vydechl. "Mně přijde zábavná – jako štěně, co se kolem sebe ohání."

Colin se poškrábal na hlavě a mžoural na prázdný chodník dole. Nedokázal pochopit, v čem Blair jakkoli připomíná štěně.

Dole na oddělení dorazila Blair ke dveřím nemocničního pokoje. Do chodby se nesl zvuk tichého, tlumeného vzlykání.

Než stačila sáhnout po klice, Cody jí vrazil ruce do zad a prostrčil ji dveřmi dovnitř.

"Mami! Mám toho spratka." Cody vypnul hruď, zoufale se snaže získat zpět kontrolu. "Ukradla prachy a chtěla zdrhnout. Jaká asi bude, až vyroste? Mami, je to tvoje chyba, žes ji tak rozmazlila. Jen se podívej na ten její nevděčnej ksicht!"

Jeho hlas byl hlasitý a arogantní, vyzváněl jako místní grázl, který se ujišťuje, že všichni uslyší jeho verzi událostí.

V minulém životě Blair do tohoto pokoje vklopýtala potlučená, samá modřina a pokrytá špínou. Cody se ušklíbl s tvrzením, že si o to koledovala. Vanceovi se na její zanedbaný, ostýchavý zjev jen podívali a pocítili okamžitý odpor. Označili ji za buranku z nižší třídy, za ostudné tajemství, ke kterému se odmítali znát.

Tentokrát se věci odehrály jinak. Blair s nenucenou grácií vyrovnala rovnováhu. Měla na sobě vybledlé šedé oblečení, ale její tvář byla jasná a neposkvrněná. Držela bradu skloněnou dolů a oči upírala k podlaze, aby budila dojem prosté tichosti.

Pan a paní Vanceovi stáli poblíž středu místnosti. Přelétli pohledem její upravený zjev.

"Zlatíčko," řekli manželé Vanceovi tiše a v očích se jim hromadily slzy. "Prošla sis takovým utrpením."

Prchavý okamžik lítosti trval pouhé vteřiny. Z nemocničního lůžka se ozval jemný, zalykavý vzlyk.

Miriam Vanceové se sevřelo srdce. Její výraz se okamžitě změnil. Úplně zapomněla na Blair, otočila se na patě a spěchala k lůžku.

"Ach, zlatíčko, neplač," cukrovala Miriam a ovinula paže kolem plačící dívky. "Navždy budeš naší dcerou. Blair sem dorazila jen pět minut před tebou. Není to skvělé, mít sestru, která tě miluje? Stejně jako tě zbožňují tvoji bratři."

Serena zvedla hlavu z polštářů, v očích se jí leskly slzy. "Opravdu?" zašeptala. Její hlas se od pláče tiše a chraplavě chvěl, díky čemuž působila až bolestně plachým a křehkým dojmem.

Blair zvedla oči a vstřebávala tu scénu. Rodina Vanceových se shlukla kolem postele a zacházela se Serenou jako s nenahraditelným pokladem. Serena seděla vzpřímeně, její jantarové oči zářily jasně a hluboce, čisté jako pramenitá voda. Měla na sobě na míru šité žluté princeznovské šaty, které ostře kontrastovaly se sterilním nemocničním prostředím. Se svou neposkvrněnou pletí a nevinně našpulenými rty vypadala jako svěží, křehká květina.

Do očí bijící upřednostňování dusilo místnost. Nabídli Blair jednu větu soucitu a vzápětí její existenci odhodili.

Blair zírala na plačící dívku a její mysl se nedokázala uklidnit. Zatímco zpracovávala tu směšnou podívanou, v jejím vnitřním zraku se rozzářila průsvitná identifikační karta.

*[Hlavní hrdinka: Serena]*

*[Identita: Falešná dědička]*

Blair stála ztuhlá poblíž rámu dveří. *Hlavní hrdinka?* pomyslela si, slova se jí ozývala v náhlém tichu mysli. *Co to znamená? Ona je hlavní hrdinka. A co já?*

Právě tehdy Systém promluvil.