POHLED BEATRIX

Moje podpatky klapaly v dutém rytmu o betonovou podlahu. Pozdně noční parkovací garáž mého hotelu se zdála příliš tichá, obrovská, ozvěnou se rozléhající jeskyně zalitá chorobně žlutou září zářivek. Zpoza betonových sloupů a zaparkovaných aut se natahovaly stíny. Promnula jsem si spánky. Konfrontace s Dantem a mou rodinou ze mě vysála to málo bojovnosti, co mi ještě zbylo. Hruď jsem měla jako vydlabanou, zbyla v ní jen chladná, trpká jasnost. Chtěla jsem jediné, bezpečí svého pokoje. Potřebovala jsem zamknout dveře, zaledovat si tvář a vymyslet, jaký bude můj další krok.

Telefon v kabelce mi zavibroval. Vytáhla jsem ho. *Cecelia.* Palec se mi zastavil nad tlačítkem pro odmítnutí. Obrazovka krátce zazářila, než indikátor signálu klesl na jednu čárku a pak úplně zmizel. Žádný signál.

Zezadu se ozvalo těžké škrábnutí boty o beton.

Ztuhla jsem. Okolní bzukot garáže mi připadal ohlušující. Sevřela jsem popruh kabelky a zrychlila krok. Výtahový blok byl hned za rohem, svítil pouhých patnáct metrů ode mě. Když si pospíším—

"Někam se chystáte, paní Navarrová?"

Ze stínu betonového sloupu vystoupil muž a zablokoval mi cestu k výtahu. Měl na sobě nažehlený černý oblek, široká ramena a napjaté držení těla. Ze tmy za mnou se vynořili další dva muži a odřízli mi únikovou cestu. Pohybovali se tiše. Vypočítavě.

Tohle nebylo žádné náhodné přepadení.

Sklouzla jsem rukou do kabelky, prsty se mi obtočily kolem studené nádobky s pepřovým sprejem, který jsem si koupila po podpisu těch rozvodových papírů. Srdce mi bušilo do žeber, ale bradu jsem držela vysoko.

"Slečna Winslowová," řekla jsem pevným hlasem. "A stojíte mi v cestě."

Vedoucí muž vydal tichý, pobavený smích. Udělal pomalý krok vpřed. "Obávám se, že vaše plány se změnily."

Na jeho další větu jsem nečekala. Do žil se mi vlil čistý adrenalin. Vytáhla jsem nádobku, namířila mu přímo do obličeje a stiskla spoušť. Hustý proud pepřového spreje ho zasáhl přesně do očí.

Zařval, přitiskl si ruce na obličej a zavrávoral dozadu. Vykopla jsem své značkové lodičky, kůže se mi sedřela z nohou, a rozběhla jsem se k bloku s výtahy. Beton se mi zakusoval do bosých chodidel. Slyšela jsem, jak za mnou duní těžké boty a jak na sebe ti zbylí dva muži pokřikují povely. Kmitla jsem pažemi, oči upřené na tlačítka výtahu. Už jen pár metrů.

Brutální stisk mě chytil za hrst vlasů. Ta síla mi trhla hlavou dozadu tak silně, až mi luplo v krku. Vykřikla jsem, když mě ten muž strhl dozadu a připravil mě o rovnováhu. Kabelka mi sletěla z ramene a rozsypala rtěnku, klíče a karty po špinavé podlaze.

Hrubé ruce mě popadly za paže, vytáhly mě na nohy a přikovaly na místo. Zmítala jsem se, kopala bosýma nohama do jejich holení, ale jejich stisky byly jako železné svěráky.

Vedoucí muž se k nám dopotácel, tvář měl rudou a tekla mu z ní tekutina. Utřel si slzící oči rukávem, těžce oddychoval vztekem. "Náš zaměstnavatel nás varoval, že by s vámi mohly být potíže. Prý abyste pochopila, kde je vaše místo."

*Cecelia.* Její jméno se mi rozeznělo v mysli jako umíráček. Tohle byl její druh krutosti. Potřebovala se ujistit, že jsem pochopila rozložení sil, rozdrtit i ten poslední kousek důstojnosti, se kterým jsem odešla.

Zabodla jsem pohled do plačícího muže skrze přítmí. "Jestli mě plánujete zabít," odplivla jsem si, hlas protkaný jedem, "tak mějte alespoň tu odvahu se mi při tom dívat do očí."

Vedoucí muž vydal vlhký, posměšný smích. "Zabít vás? Nemáme rozkaz zabíjet, slečno Winslowová. Jen předat zprávu. Bolestivou připomínku pro ty, kteří nevědí, kdy nechat věci plavat."

Natáhl ruku a vrazil mi pěst přímo do břicha.

Náraz mě přehnul napůl. Vzduch mi z plic vyrazil v chrčivém sípotu. Mým středem projela agónie, jasná a oslepující. Dávila jsem se, snažila se vtáhnout vzduch zpátky do hrudi, ale muži, kteří mě drželi za paže, mě znovu strhli do vzpřímené polohy a napnuli mi trup k prasknutí.

"Vidíte, někteří lidé prostě nerozumí svému postavení," ušklíbl se vůdce. Zasadil mi druhou ránu. Tahle tvrdě dopadla na má žebra. Tichou garáží se rozlehlo odporné křupnutí kostí.

Z hrdla se mi vydral výkřik, ale potlačila jsem ho. Ústa mi zaplavila kovová pachuť mědi. Před očima se mi udělaly černé skvrny a bolest vyzařovala v horkých vlnách z mého boku. Nohy mi vypověděly službu, drželi mě jen ti rváči, kteří mě kotvili. Ale já zaťala čelisti. Odmítla jsem uronit jedinou slzu. Nedopřeji Cecelii to uspokojení, že zlomila mého ducha. Ať mě zmlátí na beton. Já nebudu plakat.

Vedoucí muž stáhl ruku, připravený k třetímu úderu.

"To by stačilo."

Hlas prořízl vlhký vzduch garáže jako ocelový bič. Byl to ženský hlas, chladný a odkapávající nezpochybnitelnou autoritou.

Ruce, které mě držely, okamžitě ztuhly. Skrze pohmožděné a rozmazané vidění jsem se donutila zvednout hlavu. Ze stínů parkoviště se vyrojil tucet temných postav, pohybujících se s děsivou vojenskou přesností. Muži v na míru šitých oblecích se rozvinuli, během vteřiny obklíčili mé útočníky a nenápadně tasili zbraně.

Uprostřed té formace stála žena. Byla elegantní, zřejmě přes padesát, oblečená do bezchybného černého designového kostýmu, který splýval po její vysoké postavě. Stříbrné vlasy měla upravené do dokonalého drdolu. Ale byly to její ostré, vypočítavé oči, které mě přikovaly k zemi. Připadaly mi zvláštně povědomé.

"Madam," zakoktal můj útočník, jeho sebevědomí bylo to tam. "Náš zaměstnavatel—"

"Se brzy setká s hrozným osudem," přerušila ho stříbrovlasá žena hlasem z čistého ledu. "Pusťte ji. Okamžitě."

Muži mě pustili z ocelového sevření. Bez jejich opory jsem se zhroutila na zem a svírala si bok, zatímco moje zlomená žebra křičela protestem. Na rozseknutém rtu jsem ochutnala čerstvou krev.

"Zajistěte je," nařídila žena. Její soukromá ochranka se přiblížila. Moji útočníci padli na kolena a zvedli ruce. Poznali drtivou převahu, když ji viděli.

Žena přistoupila blíž, její značkové podpatky klapaly o betonovou podlahu. Zastavila se přímo přede mnou a dívala se dolů na mé roztrhané šaty a krvácející obličej.

"Beatrix Winslowová," řekla. Nebyla to otázka.

Donutila jsem se posadit a spolkla krev v ústech. Pokusila jsem se stáhnout k sobě roztržené okraje výstřihu, abych zachránila aspoň nějaký zbytek důstojnosti. "Známe se?" podařilo se mi zachroptět.

Její ostré oči na zlomek vteřiny změkly. "Ne," odpověděla a zvedla upravenou ruku, aby dala signál svým mužům. "Přineste lékárničku." Znovu se na mě podívala. "Ale kdysi jsem znala někoho přesně jako jsi ty. Někoho, kdo se také musel poučit o důvěře a zradě tou nejtvrdší cestou."

Adrenalin začal vyprchávat a zanechal po sobě jen surovou, mučivou bolest. Každý nádech jsem cítila jako zubatý nůž bodající do hrudi. Okraje garáže zešedly. Zavrávorala jsem, moje těžiště se mi vytrácelo.

Ucítila jsem, jak se mi podlomila kolena. Betonová podlaha se mi vrhla vstříc, ale nikdy jsem na ni nedopadla. Ta žena mě zachytila. Držela mou váhu s překvapivou silou. Když se moje tvář přitiskla na klopu jejího drahého kostýmu, zahalil mě jedinečný, sofistikovaný parfém. Zalechtal mě na okrajích mé slábnoucího vědomí, vůně bohatství a skryté moci.

"Sleduji tě už velmi dlouho, Beatrix," zašeptala. Její hlas zněl blízko, a přece na míle daleko, jak se blížila temnota. "Pomůžu ti stát se vším, čemu se tvá rodina snažila zabránit."

Nechala jsem víčka zaklapnout, už jsem nedokázala dál bojovat s prázdnotou. Těsně předtím, než mě čerň úplně pohltila, mi o ucho zavadila její mrazivá poslední slova.

"Koneckonců... vypadáš přesně jako moje dcera."