Za okny střešního bytu byla listopadová sobota šedivá, účelná a naprosto lhostejná.

„Kaelene,“ řekla jsem.

„Ano.“

„Chci zavolat matce.“

Způsob, jakým tentokrát řekl ano, se lišil od těch ano z prvních týdnů — z profesionálního souhlasu jedné smluvní strany poskytující té druhé patřičnou volnost. Tohle bylo to druhé ano. Tichá, specifická povaha někoho, kdo chápe, k čemu ten hovor je, a je rád, že