"Čtrnáct pěstounských rodin," řekla jsem. "Čtete místnost jinak, když tato místnost rozhoduje o tom, jestli v ní zůstanete."

Něco se jí mihlo ve tváři. Smutek z toho — onen specifický zármutek někoho, kdo chápe, co znamená čtrnáct rodin, co to stálo a co to vytvořilo, a kdo dokáže vnímat obojí najednou.

"Ano," řekla tiše. "To si dovedu představit."

Složila papír zpátky do kapsy.

"To jméno," řekla.