Chvíli jsem to v sobě nechala rezonovat.

Nebyla to kontrolovaná omluva. Žádné ,omlouvám se‘ vyřčené v oné odměřené tónině. Bylo to skutečné vysvětlení – co ho to stálo, co si vybral a co potom odmítl, řečené bez obalu, bez oné organizační struktury, díky níž se s těžkými věcmi lépe vypořádávalo.

"Řekni mi to, až to uděláš příště," požádala jsem ho.

"Budu se snažit, abych to..."

"Uděláš to znovu,"