Lyra se po tom, co se za Kaelenem Dravenem se zhoupnutím zavřely těžké skleněné dveře, ještě dlouho nepohnula.

Zasedací místnost se vyprázdnila v klidném, synchronizovaném tichu. Mladší manažeři a vedoucí oddělení si posbírali tablety a jejich na míru šité obleky při odchodu nepatrně šustily. Židle zaskřípaly o leštěnou betonovou podlahu. Podpatky klapaly v ostrém, rytmickém ústupu. Nikdo nepromluvil hlasitěji než tlumeným šepotem. Nikdo se nezdržoval.

Lyra zůstala přikovaná ke svému elegantnímu koženému křeslu na vzdáleném konci dlouhého stolu. Prsty svírala okraje svého levného bloku s kroužkovou vazbou tak pevně, až jí klouby zbělely. Vzduch v místnosti jí stále připadal stlačený, hustý zbytkovou statickou energií muže, který právě odešel. Neohlédl se. Ani nečekala, že to udělá. Přesto pouhá síla toho zlomku vteřiny, kdy se jejich oči střetly, zůstávala vyražená v jejích smyslech. Pálila ji jako cejch na kůži.

Počkala, dokud se prostor nevyprázdnil, a teprve pak se donutila vstát. Kolena se jí zablokovala. Svaly na nohou protestovaly, ztuhlé a bolavé z toho, jak poslední hodinu držela křečovitý postoj. Hladina adrenalinu prudce klesla, což ji tvrdě zasáhlo. Sekundární vystavení takovému druhu syrové, dusivé moci vyčerpalo její rezervy rychleji než jakákoli dvojitá směna za pultem s espressem.

Zastrčila propisku do tašky, uhladila si přední část oprané sukně a vyšla ze skleněného prostoru.

Kira už na ni čekala na kobercem vyložené chodbě hned za dvoukřídlými dveřmi. Opírala se o stěnu z matného skla a nenuceně popíjela z komicky obří láhve na vodu ve tvaru retro krabice od mléka. Její zářivě švestkové vlasy svítily jako neonový nápis na pozadí sterilních korporátních šedí a modří chodby.

"Přežila jsi," řekla Kira a sklonila láhev. Na rtech jí pohrával ostrý úšklebek. "Žádná viditelná zranění. Jsem ohromená."

Lyra ze sebe vymáčkla úzký, křehký úsměv. Její hlas zněl slabě a sotva přehlušil okolní hluk chodby. "Sotva."

Kira se odrazila od stěny a srovnala s ní krok. Prodíraly se bludištěm elegantních chodeb směrem k oddělení PR. "Vypadala jsi tam jako srnka na pokraji zástavy srdce."

"Bylo to tak očividné?" zeptala se Lyra a ramena jí o kousek klesla.

"Zlato, kdybych u sebe měla antistresový míček, mrskla bych ti ho na hlavu v polovině Dravenovy druhé věty."

Lyra ze sebe vydala krátké, bezdechým zasmání. Zvuk poškrábal její suché hrdlo. Dorazily do open spacu oddělení PR, rozlehlé sítě kójí s nízkými stěnami, která bzučela frenetickou energií blížících se uzávěrek. Lyra upustila svou obnošenou plátěnou tašku vedle židle a svezla se na sedadlo. Dva monitory vrhaly na její tvář ostré modré světlo. Položila ruce naplocho na stůl. Prsty se jí vznášely nad klávesnicí. Nenapsala jediné písmeno.

Kira nešla ke svému vlastnímu stolu. Místo toho se opřela lokty o látkovou přepážku Lyřiny kóje. Švestkové vlasy jí spadly přes jedno oko. Škáddivý tón z jejího výrazu zmizel a nahradil ho ostrý, hodnotící pohled.

"Hej," řekla Kira ztišeným hlasem. "Jsi v pohodě?"

Lyra přikývla. Ten pohyb působil mechanicky, jako nacvičená lež. "Jo. Je toho jen moc."

"Zvládla jsi to skvěle. Myslím to vážně," řekla Kira a poklepala svými neonovými nehty o horní okraj přepážky. "Upřímně, většina stážistů se pomočí ještě předtím, než se dovaří ranní káva. Ty jsi proseděla celou prezentaci pro vedení bez pláče, třesu nebo zvracení. To je tady výkon na jedničku s hvězdičkou."

Lyřiným napětím pronikl upřímný, i když nepatrný úsměv. "Díky. Asi."

Kira do ní lehce a přátelsky strčila ramenem. "Vážně. Nemluvila jsi, když ses neměla, což je dobře. Neomdlela jsi pod tlakem, což je lepší. A nesnažila ses mrkat na šéfa a flirtovat s ním, což je úplně nejlepší."

Lyře se do tváří nahrnulo horko. Zamračila se a vzhlédla od prázdné obrazovky. "Proč by to někdo dělal?"

"Divila by ses." Kira obrátila oči v sloup. "Draven by dokázal jediným pohledem zmrazit kontinent, a přesto by polovina lidí v téhle budově ochotně riskovala podchlazení, jen aby upoutala jeho pozornost. Je to nemoc."

Lyra zavrtěla hlavou. Vzala do ruky zatoulanou propisku a obracela ji v prstech, aby zaměstnala ruce. "Já ne."

Kira naklonila hlavu. Její jasné oči se mírně zúžily, když si prohlížela Lyřinu tvář. "Říkáš to, jako bys to myslela vážně."

"Taky že jo."

Ticho mezi nimi se na krátkou chvíli protáhlo. Pozadí vyplňovalo tiché hučení serverů a rychlé klapání klávesnic. Kira si opřela bradu o překřížené paže.

"Takže. Zcela upřímně," řekla Kira. "Jaký je tvůj život mimo tohle místo?"

Lyra zamrkala. Ten náhlý obrat ji zaskočil. Odložila propisku. "Ehm. Je. Trochu nabitý."

"To jsem si myslela. Máš jasný výraz někoho, kdo funguje čistě na levném kofeinu a existenčním děsu."

Lyra se napůl zasmála. Nemělo smysl pravdu skrývat. Byla vepsaná do tmavých kruhů pod jejíma očima. "Pracuju jako baristka. Čtyři dny v týdnu. Celé směny. Otevírám kavárnu v pět ráno. A večer v pondělí, středu a pátek mám přednášky na univerzitě."

Kiře doslova spadla brada. Oči se jí rozšířily. "A k tomu všemu ještě Draven?"

"Je to dočasné," vyhrkla Lyra rychle a její slova přeřízl obranný tón. "Jen na dobu trvání stážistického programu. Navíc se můj rozvrh tady od příštího pondělí zkrátí na tři dny v týdnu. Tohle nastavení na celý týden je povinné jen pro orientační a zaškolovací fázi."

Kira se narovnala a zírala na ni, jako by jí právě narostla druhá hlava. "Počkej. Abychom si to ujasnily. Ty pracuješ na plný úvazek v kavárně, máš plný rozvrh ve škole a do toho zvládáš tuhle stáž?"

Lyra pomalu přikývla.

Kira se opřela a dlouze, ostře vydechla. "Sakra. Já si stěžuju, když mám dva Zoom mítinky za sebou. Ty tu vrstvíš životy jako ve videohře."

"Není to zrovna oslnivé," řekla Lyra. Její úsměv nedosáhl do očí.

"Ne, ale je to fakt hustý," řekla Kira a namířila na ni prst. "A ty jsi během té schůzky ani nehnula brvou. Viděla jsem zkušené mladší manažery, jak se hroutí už jen z toho, že sedí naproti tomu chlapovi."

"Věř mi," zamumlala Lyra a třela si napjaté svaly na zadní straně krku. "Uvnitř jsem se klepala. Každičkou vteřinu."

Kiřin výraz zjemněl. Ta vibrující, hlučná energie, kterou v sobě obvykle nosila, se zmírnila do něčeho uzemněného a vážného. Podívala se na Lyřiny roztřepené manžety, laciný materiál její halenky a na to čiré vyčerpání vryté do jemných vrásek její tváře.

"Víš, že stážistům tu moc neplatí, že?" zeptala se Kira. V jejím tónu nebylo žádné odsuzování, jen opatrná zvědavost protkaná obavou. "Ptám se jen kvůli těm hodinám, co tu trávíš. Ten stres. Většina lidí by nezvládla ani jednu z těch prací, natož tři najednou. A já znám ten specifický druh vyhoření, který přichází z toho, když příliš dlouho překračuješ své fyzické limity."

Lyra ztěžka polkla. V krku se jí vytvořil silný, těžký knedlík. Sklopila zrak ke klávesnici.

"Jde jen o to," pokračovala Kira a ztišila hlas, aby zajistila soukromí. "Že bys neměla muset tak tvrdě bojovat jen proto, aby ses udržela nad vodou."

"Já vím," řekla Lyra. Bojovala za to, aby její hlas zůstal naprosto vyrovnaný. Odmítala dovolit, aby do jejího tónu prosáklo vyčerpání. "Ale pořád je to obrovská příležitost. Z mé univerzity vyberou každý rok jen jednoho studenta. I když to stipendium sotva pokryje jízdenku na vlak, ty výhody jsou reálné. Korporátní síť kontaktů. Zkušenosti do životopisu. Když z tohohle získám trvalou pozici, mohlo by to změnit úplně všechno."

Kira si ji dlouho prohlížela. Škáddivé světlo v jejích očích pohaslo. V obličeji se jí mihl záblesk hlubokého respektu. Pomalu přikývla. "Jsi tvrdá."

"Musím být."

Kira tiše hvízdla. "Je to šílené. Žongluješ se třemi životy a přesto pořád dokážeš vypadat jako fungující lidská bytost."

"Fungující je hodně štědré slovo," pronesla Lyra lehce. Ten vtip jí v ústech chutnal jako popel.

"Sakra, Lyro. Spíš vůbec někdy?"

"Někdy. Zvládám to." Pravda skrytá za těmi slovy jí sevřela hruď jako svěrák. "Nemám na vybranou."

Kira ji sledovala. Viděla přímo skrz tu zdvořilou, odolnou masku. Viděla dívku sešitou čistou houževnatostí, pod kterou nebyla žádná záchranná síť.

"Tohle všechno děláš pro někoho, že?" zeptala se Kira tiše.

Lyra se zatajil dech. Přikývla. Odpověď vyvstala nečekaně a proklouzla přes hradby, které obvykle udržovala opevněné. "Můj malý bratr. Leo. On je. On je pro mě vším. Jeho účty za doktory se prostě kupí. Jen nás potřebuju dostat na druhou stranu. Jestli tu získám skutečnou smlouvu, dostaneme zdravotní pojištění. Skutečné pojištění."

Kira zamrkala. Těžce vydechla, ta slova ji tvrdě zasáhla. "Do prdele. To je obrovská tíha, Lyro."

Lyra nic neřekla. Přejížděla prstem po plastovém okraji svého monitoru. Soustředila se na ten fyzický vjem, aby se uprostřed oddělení PR nezhroutila. Kdyby nechala slzy téct, nebyla si jistá, jestli by je ještě někdy dokázala zastavit.

Kira se narovnala. Když se tentokrát usmála, bylo to drobnější, dravější a hluboce upřímné. "Dobře, gladiátore. Takhle se domluvíme. Kdybys někdy potřebovala zalézt do komory na zásoby a křičet, dokud ti neodejdou plíce, dáš mi vědět. Já budu venku držet stráž a přinesu ti svačinu. Něco křupavého a emocionálně uspokojujícího."

Lyra se slzavě zasmála. Bolest v krku polevila jen o zlomek. "To zní lákavě. Díky, Kiro."

"Kdykoli." Kira udělala krok zpět ke svému stolu, pak se zastavila. "Jo. A ještě jedna rada?"

Lyra vzhlédla.

"Drž se při zemi, ale měj uši nastražené," řekla Kira a hlas jí klesl do spikleneckého šepotu. "Tohle místo má milion vrstev. S tím vším, co už v reálném životě řešíš, mi věř, že drama na pracovišti je to úplně poslední, co potřebuješ."

Ohlédla se přes rameno, aby se ujistila, že jsou sousední kóje prázdné, a pak se znovu naklonila. "Prostě dělej přesně to, co se ti řekne. Soustřeď se na práci. Budeš v pohodě."

Pak se Kiře vrátil její typický úšklebek. "A já? Mně je úplně jedno, co si tihle lidi myslí. Když jsem tu začínala, na HR mi řekli naprosto to samé. Zapadni. Buď zticha. Neviř vodu. Ale taková já prostě nejsem. Jsem expresivní. Jsem barevná. Mluvím moc nahlas a moc se směju. A hádej co?"

Kira oběma rukama ukázala sama na sebe. "Pořád jsem tady."

Lyře zacukaly rty. Koutky úst se jí zvedly do zdráhavého, upřímného úsměvu.

Kira se postavila vzpřímeně a hlas jí překypoval neomluvitelnou hrdostí. "Dělám svou práci. Dělám ji líp než většina chlápků v tomhle patře. Takže mi nemůžou říct ani ň ohledně mých vlasů nebo hlasitosti. Možná nezapadám do dokonalé korporátní formy, ale nikdy se nebudu krčit jen proto, aby se ostatní cítili pohodlně. Chápeš?"

Lyra přikývla. Uprostřed hrudi se jí rozlilo zvláštní, nečekané teplo.

"Všichni kolem šéfa chodí po špičkách," dodala Kira a pokrčila jedním ramenem. "Dobře, možná nejen po špičkách. Jsou vyděšení. Opatrní. Ale já? Já si jedu to svoje. A podívej se na ty výsledky. Stále zaměstnaná. Stále dýchám. Stále úžasná."

Lyře poskočil tep. Tentokrát to nebyl nával strachu. Byla to jiskra poznání. Kira měla pravdu. Možná nemusí vymazat vlastní existenci, aby přežila ten drtivý tlak Draven Enterprises. Možná to, že splyne s tapetou, není jediný způsob, jak vyhrát.

Kira dvakrát poklepala na horní hranu přepážky kóje, byl to pevný, uzemňující rytmus. Otočila se a loudala se ke svému vlastnímu stolu, přičemž si nahlas broukala veselou popovou písničku, která ostře kontrastovala se sterilním korporátním tichem.

Lyra byla opět sama.

Zírala na prázdný monitor. Její odraz zíral zpět, bledý a strhaný.

Byl to teprve její třetí den. Přesto jí půda pod nohama připadala naprosto odlišná. Ta rutina, ten stůl, vzduch v jejích plicích – nic z toho nepůsobilo stabilně.

Šest měsíců.

To byla přesná doba trvání stážistického programu. Šest měsíců na to, aby využila každou vteřinu. Šest měsíců boje se spánkovou deprivací. Šest měsíců úsměvů navzdory ochromující nejistotě. Šest měsíců dokazování, že si zaslouží místo v téhle tyčící se skleněné pevnosti.

Pokud se jí podaří přečkat tuto zkoušku ohněm, její realita se změní.

Byla to skutečná cesta vpřed. Cesta, která nezahrnovala bezesné noci do tří do rána, kdy počítala, jestli si může dovolit elektřinu nebo Leovy speciální léky na astma. Cesta, kde by už nikdy nemusela u pokladny v potravinách přepočítávat drobné. Cesta, kde by se konečně mohla zhluboka nadechnout bez toho, aby jí panika sevřela žebra.

Lyra zavřela oči. Zhluboka se nadechla, zadržela ten sterilní, klimatizovaný vzduch v plicích a pak ho pomalým, odměřeným proudem vypustila. Nacpala tu tichou paniku do těsné mentální krabice a zamkla ji.

Její tělo bylo těžké jako olovo. Byla tak unavená.

Unavená z toho, jak obrací každou korunu, dokud se jí nerozpadne v prstech. Unavená z hraní zoufalé hry o přežití, o jejíž účast nikdy nestála. Unavená z toho, že jí manažer kavárny zkracoval státem nařízené přestávky na oběd. Unavená z toho, že se každé ráno probouzela vyděšená, že ani její maximální úsilí nikdy nebude stačit k tomu, aby udržela Lea v bezpečí.

Ale nemohla si dovolit se zhroutit. Ne tady. Ne teď. Ne, když konečně vklínila nohu do dveří skutečné budoucnosti.

Otevřela oči. Rozmazaný pohled od nevyplakaných slz zmizel a nahradil ho dravý, nepopiratelný žár.

Tato stáž nebyla jen řádek v životopise. Bylo to záchranné lano.

Byla to trhlina zářivého světla v té dusivé temnotě, kterou se plahočila už roky. Vydrží ty kruté hodiny. Bude ignorovat chladné pohledy manažerů. Splní ty nemožné standardy, které nastavil Kaelen Draven. Přepíše scénář pro Lea. I pro sebe.

Odmítala uvěřit, že pouhé přežívání je stropem jejího života.

Lyra natáhla ruku a uchopila myš. Kliknutím otevřela masivní, obsáhlý soubor, který musela zrevidovat pro interní zprávu o fúzi. Prokřupla si klouby, upřela oči na obrazovku a začala číst.